Soutěž Tajemství školního rybníku

Rybník Březová

Celé to začalo velkými vlnami a čím dál tím hlasitějším řvaním, které tlumila voda. A jednou za čas se stalo, že vyletěl obří pramen vody. Jednou se šla ředitelka čar a kouzel na Březové podívat, co se děje a teď to začalo být ještě divnější. Nejdřív jí přišlo všechno v pořádku, ale najednou zakopla o něco, co považovala za rákos. Ale byl to hastrmanec. Vylekala se, ale potom si uvědomila, že se vůbec nehýbe. Nevšimla si ho, protože byl přikrčený, takže připomínal rákos. Našla takových ještě několik. Říkala si, proč se snaží nebýt vidět. Potom ještě viděla, že se bublinatky drží hrozně blízko hladiny, ale proč? Ředitelka nakonec zavolala odborníky, aby to prozkoumali.

První den, když blíž zkoumali břeh, našli mezi rákosem schovaného tůňodava, který když zjistil, že je zpozorován, tak utekl do hustějšího rákosí. Jediné, co po něm zbylo, byli jeho dvě stopy. Ale když se blíž podívali, zjistili, že tam jsou ještě jedny stopy. Když je kousek sledovali, tak za chvíli zjistili, že patří hastrmanci. Vypadalo to, že se chvíli maskoval, ale pak začal utíkat jak o život. Ty stopy jsou ještě čerstvé, asi tak z dnešní noci, řekl jeden člen expedice. Všichni s ním souhlasili. Šli dál po stopách, až došli na místo, kde stopy končily. Vypadá to, že toho hastrmance něco chytlo ze vzduchu, napadlo jednoho. "A asi to pak skočilo do vody", řekl ten v čele expedice. "Proč myslíš?", zeptal se ho jeden. Ale ani mu nemusel nic odpovědět, protože to hned viděl. Rákosí v oblasti 2 metrů na šířku bylo buď posekané nebo udusané. A malé stromky byly zlámané. Rozhodli se, že dál budou pokračovat pod vodou. Ale až zítra, rozhodl jeden. Už jsme unavení a zachází slunce. Všichni s ním souhlasili. Opravdu byli unavení a tak se vrátili do místa, kam je ubytovala ředitelka. Až tam přišli, tak tam ředitelka už čekala a když si jich všimla, ptala se, co zjistili. Tak jí o všem pověděli i o tom, že budou pokračovat zítra. Takže už šli spát.

Další den se všichni shromáždili u břehu rybníku, kde včera skončili. Udělali si kouzla na dýchání pod vodou a na mluvení pod vodou. Všichni se potopili a hledali nějaké podivnosti. Nejdřív se rozhodli prozkoumat okolí hladiny. Za nějakou dobu si všimli, že se kousek od nich seskupila skupina bublinatek a jeden člen expedice navrhl se podívat co tam dělají. Ten co byl nejblíže ke skupině bublinatek řekl, že mu přijde, že něco oždibují. Když se k bublinatkám víc přiblížili, hned se rozplavaly pryč a to, co ještě před chvílí oždibovali, se teď vznášelo ve vodě. Jedna členka expedice to popadla pomocí kouzla, analyzovala, co je to za maso. Kouzlo vyhodnotilo, že je to maso hastrmance. Když to všem řekla, tak další členku expedice napadlo řešení celé té situace a tak řekla: "Nejspíš tady v tom rybníku žije něco velkého čeho se všechny ostatní zvířata bojí." Nikdo o takové možnosti zatím moc nepřemýšlel, ale když to navrhla, všichni s ní souhlasili. Dál na hladině už nic nenašli. Tak pokračovali víc do hloubky a přitom zkoumali, jestli něco nenajdou. Když se dostali tam, kde jim ráno řekla ředitelka, že žijí vodní lidé, tak se teprve zastavili. Napadlo je totiž, že by mohli něco vědět o tom velkém zvířeti. Až dorazili do oblasti, kde žijí. Podle toho, co říkala ředitelka, to byl kultivovaný národ vodních lidí, takže požádali u stráží o audienci u královny vodních lidí. Přijali je skoro hned a stráže je zavedli do paláce, kde se setkali s královnou vodních lidí. Vybrali jednoho z nich, aby za ně mluvil. Zeptal se, jestli něco neví o tom stvoření a popsal to, co zatím zjistili. Královna vodních lidí chvíli přemýšlela a pak řekla: "Vy myslíte velké křídlo pána vody". "Á už to chápu, vás zajímá pán vody, tak to musíte ke dnu rybníku, ale až tam dorazíte, nic tam neponičte, jinak na sebe uvrhnete vztek mého lidu". "Á málem bych zapomněla, půjčím vám jednoho našeho rohatého hada". "Je to jediné zvíře, které vás tam může zavést a pán vody ho nesní, bere je totiž jako svoje děti". "A to už je všechno, můžete jít". Když všechno vysvětlil, tak vyrazili zase dál. Had je táhl hrozně rychle, byli tam za minutu. Ale všichni se podivili, u dna byl jenom písek. Ten, co držel hada, se ale pořád hýbal, ale o dost pomaleji zavolal na ostatní, že ho vede přímo do země. Ale když měl narazit do země, žádná tam nebyla. Zavolal na ostatní, že je to iluze a všichni se do tunelu nakupili. Když se vzpamatovali, zjistili, že jsou v tunelu, který má ve zdech tunýlky plné číhajících rohatých hadů. Naštěstí prošli bez toho, že by na ně zaútočili. Když vyšli z tunelu, k jejich překvapení tam byl vodní drak. Jedna členka expedice si zalistovala v knížce o zvířatech a řekla: "Tohle je nedávno objevený druh draka jménem tanzánijský břitoploutvý". Další řekla: "Už to dává smysl, vodní lidé ho brali za boha a proto tam měli spoustu dračích soch". Když už to vyřešili, tak se vrátili do království vodního lidu a vrátili jim rohatého hada. Potom se vrátili na zem, všechno ředitelce řekli a ředitelka byla ráda, že už tu záhadu rozlouskli.