Taletus Superbus

Můj příběh začíná v jedné malé vísce za hranicemi Říma. Narodil jsem se do chudé rodiny židovského obchodníka. Už jako malý jsem projevoval talent v otcově řemesle a mé rodiště pro mě rychle začalo být příliš malé. Hned jak jsem dosáhl dospělosti, přestěhoval jsem se do Říma, změnil si jméno na Taletus Superbus a začal se zajímat o obchod mezinárodní. Začínal jsem s málem, ale povedlo se mi se vypracovat až na jednoho z nejvlivnějších obchodníků mezi Římem a Egyptem. Moje pověst mě předcházela, říkali mi Abd Yob (do teď úplně přesně nevím, co to znamená, ale věřím, podle reakcí ostatních, že něco jako "obávaný" nebo "hrozivý"). Můj život byl bezstarostný, pohodlný a plný luxusu.

Všechno se však změnilo jednoho horkého večera v rozpálené Alexandrii. Už to byla nějaká doba, co jsem přestal na obchodní výpravy jezdit osobně, ale jeden zdejší papaláš trval na mé přítomnosti, přičemž mi sliboval, že má námaha se mi vyplatí. Vyjednávání trvalo hodiny, ale konečně jsme se shodli na podmínkách ideálních pro oba. Alespoň jsem si to myslel. Těsně, než jsme si plácli, se v mé mysli ozval hlas. Myslel jsem si, že blouzním po náročném dni, ale brzy jsem pochopil o co se jedná. Byly to myšlenky toho obchodníka, se kterým jsem se právě chystal uzavřít obchod. Pochvaloval si, jak moc na dohodě se mnou vydělal a ještě vydělá. Rozhodl jsem se proto začít znovu vyjednávat a za pomocí nově nabyté schopnosti se mi povedlo mnohonásobně vyšponovat cenu a obchodníka nehorázně obrat. Svou moc jsem od té doby začal zneužívat, abych se stal nechutně bohatým. Mezi lidmi se začalo šuškat, o mých až nadpřirozených vyjednávacích schopnostech. Jednoho dne ke mně přišel jeden stařec, tvrdil že ví o mém nadání, že mě dokáže naučit víc a já jsem se nenechal dvakrát přemlouvat.

Stařec mě odvedl do svého sídla, kde mě naučil tajům magie. Po celém domě jsem se mohl pohybovat volně, jen jedna komnata mi byla zapovězena. Má moc rostla a s ní i má zvědavost. Toužil jsem vědět, co přede mnou stařec skrývá. Když jednou vyrazil na trh, rozhodl jsem se komnatu otevřít. Místnost byla prázdná, kromě majestátního dřevěného podstavce, na němž ležel hladký kámen černý jako noční obloha. Chvíli jsem ho jen mlčky pozoroval, ale nakonec jsem neodolal a dotkl se ho. Poslední, co si pamatuju, je černá ruka, znamení mého mistra, a jeho slova: "Ještě nejsi zasvěcen do bratrstva! Nejsi připraven ho potkat! " Když jsem se probudil, nebyl jsem již ve své době. Všude zářila světla a kolem mě plavaly zvláštní kovové lodě, které pro pohyb nepotřebovaly vodu. Zakouzlil jsem pár kleteb na lidi, kteří na mě blýskali podivnými malými zařízeními. Tenkrát jsem ztropil takový povyk, že si mě všimla Březovská škola čar a kouzel. Jak jsem zanedlouho pochopil, cestoval jsem v čase. Vyprávěl jsem svůj příběh tamějším profesorům. Můj mistr patřil do Bratrstva černé ruky a tímto způsobem rekrutoval nové lidi pro jejich hrůzné účely. Profesorský sbor na Březové mi pomohli splynout s davem a pochopit tuto dobu. Absolvoval jsem i jejich magickou školu, abych uzpůsobil svou moc aktuálním standardům. Jako projev mých díků za všechnu jejich laskavost jsem se rozhodl, že jim pomůžu v boji proti bratrstvu Černé ruky a zapudím učení svého mistra. Největší oporou pro mě byla vždy paní profesorka Berenika, kterou považuji skoro za svou sestru (a náhodou je to i můj prapraprapotomek, no věřili byste tomu?), proto se nedivte, když jí tak občas řeknu. Mluvím mírně obstarožním jazykem, který je poslední památkou na staré časy. Můžete mi říkat Šimone, což je mé původní židovské jméno, které lépe zapadá do této doby, a proto ho nyní používám, ale když na mě zavoláte Talete Superbe, pravděpodobně se také otočím.

Už když jsem na škole studoval, exceloval jsem v kouzelných formulích. Díky tomu jsem se stal členem pomocného bystrozorského úřadu, a dokonce vyhrál kouzelnický turnaj. Jako výhru jsem dostal kouzelnickou hůlku, kterou do teď hrdě nosím. Když jsem se nakonec stal profesorem, bylo hned jasné, co budu učit. Rovněž pomáhám při výuce famfrpálu a aspiruji na pomocného profesora při výuce run.

Hodně se toho událo od té doby, co jsem se přidal k profesorskému sboru. Povedlo se nám odhalit hlavu Bratrstva černé ruky a naprosto překvapivě to byl náš školník. Zlo bylo přemoženo a škola zachráněna. Můj dluh vůči škole byl tímto splacen a já málem kývl na nabídku profesorky Bereniky, že mě vrátí zpět do mé doby. Ale nakonec jsem se přece jen rozhodl zůstat, jelikož mi celá škola se všemi jejími profesory a s mojí úžasnou kolejí přirostla k srdci.

O rok později se studenti museli vydat proti proudu časem a požádat bájné zakladatele školy o pomoc. Upřímně jsem se, po svých zkušenostech, nehrnul do dalšího skoku časem a radši jsem zůstal bránit školu s profesorkou Berenikou. Když se studenti vrátili, vyprávěli mi o svém výletu. Prý se podobám bratru zakladatele škodějské koleje, Kazimírovi. Je to zvláštní, vždy jsem v sobě viděl spíš Střežimíra, přece jen máme toho tolik společného...

Další školní rok se zpočátku jevil jako velice poklidný, ale už poměrně brzy nás zasáhla strašlivá událost, která otřásla s celou školou, ale zejména se mnou samotným. Profesorka Malika a profesorka Berenika byly zabity vlkodlaky, když se s nimi snažily vyjednat mír. Byl jsem zdrcen, jak už víte, Berenika pro mě byla jako sestra. Zanedlouho po této události se na škole začaly dít zvláštní věci. Za pomoci našich studentů jsme zjistili, že to jsou naše profesorky, které se k nám vrátily ve formě duchů. To však pro mě a několik dalších profesorů ze sboru nebylo dost. Rozhodli jsme se proto uchýlit k nekromancii. Přesto, že mi šlo o hodně, museli mě kolegové trochu přemlouvat, abych své tělo propůjčil černokněžníkovi Anubovi. Celou dobu, co ovládal mé tělo, jsem se musel krčit v rohu své mysli a dívat se, co můj dávný sok na zemi provádí. Rituál se nicméně povedl a profesorky byly zachráněny. Doufám, že se s tím bídným šakalem už nikdy nepotkám.

Následující školní rok se také nedal popsat jako nudný. Z jednoho našeho nadějného studenta, který se měl stát profesorem se vyklubala kontrola z ministerstva. Ze začátku nám vytýkal spíš drobnosti, ale pak se karta obrátila. Začal být mnohem tvrdší a za i drobné chybičky dával tvrdé tresty. Postupně si uzurpoval moc a zbavoval se nepohodlných profesorů. Všichni moji kolegové se proti němu semkli, ale já si od toho nechal trochu odstup. Přece jen změna vedení občas může být k lepšímu a nikdo nám nezvedl platy, ani nepamatuji. Nakonec jsme zjistili, že byl jen někým ovládán a doopravdy chtěl škole dát skvělé hodnocení. No... snad nastolí změny další ředitelka, kterou se nestal nikdo jiný než profesorka Berenika. Já v tom vidím příležitost i pro sebe, hodlám se stát ředitelem Škodějské koleje!